Jména z pamětní desky

1. března 1946: "My, kteří jsme přežili nacistické peklo koncentračního tábora Terezín - Velká pevnost a jimž osud dovolil vyváznouti z tábora smrti v Osvětimi a jiných nacistických mučíren, dáváme tímto s pocitem vděčnosti jménem svým i jménem těch, jimž osud návratu nedopřál, pochvalné vysvědčení panu Františku Makovskému, vrchnímu strážmistru SNB v Nových Hradech u Vysokého Mýta, za jeho obětavou činnost pro naše vězně v Terezíně. Jmenovaný v letech 1942-43 prokázal mnohým z nás tolik dobrodiní a tak se pro nás obětoval, že to v několika větách nelze dobře vystihnout...“ Následují desítky podpisů a adres někdejších terezínských vězňů.
V mezinárodním památníku Yad Vašem v Jeruzalémě najdeme na pamětní desce Zdi cti a slávy hrdinů holocaustu také jména manželů Františka a Anny Makovských. Jsou tam vyryta již téměř pět let. Stát Izrael jim in memoriam udělil vyznamenání Spravedlivý mezi národy. František a Anna Makovští mají stejný rok i místo narození: 1895 v Borové u Poličky; zemřeli v letech 1974 a 1975 ve Vysokém Mýtě. Těchto osm desítek let života tvoří oblouk, jehož osudové klenutí je vroubeno dramatickými událostmi i léty klidnějšími, radostmi i trápením, především však obdivuhodně obětavými a odvážnými činy, které vykonali bez ohledu na osobní nebezpečí. Že o nich skoro nic nevíte? Naše škoda. Památka jejich činů je nicméně zapsána nejen v jeruzalémském kameni, ale i v letopisech této země, kde v pomyslné kolonce „dal“ figuruje dlouhý sloupec zachráněných lidských životů.

Dramatická léta

František Makovský se narodil do rodiny chudého vesnického krejčího jako nejmladší z pěti dětí. Všichni jeho sourozenci odešli postupně za prací do Německa, kam už ve čtrnácti namířil i on. V Duisburgu se vyučil krejčím, živil se i jako havíř v hlubinných dolech v Porúří. První světovou válku prožil na frontě a po návratu domů se rozhodl pro docela nové povolání: nastoupil k československému četnictvu. Oženil se, založil rodinu. V rámci četnické služby jej brzy odveleli na Podkarpatskou Rus, kde strávil devatenáct let. První republika však skončila a rodina Makovských se v roce 1939 musela vrátit zpět do Čech za dramatických okolností: Františka Makovského zajali Maďaři, když vykonával službu jako velitel Stráže obrany státu operující na Československo-maďarských hranicích. Po zatčení byl dokonce odsouzen k smrti Dík příznivým náhodám však nakonec skončil „jen“ v maďarském trestaneckém lágru v Nyiregyháze, odkud ho po několika měsících odtransportovali do domovské obce. Zatím manželka se čtyřmi dětmi – nejmladšímu byly teprve dva měsíce – musela okamžitě po jeho zatčení opustit Podkarpatskou Rus (i právě dostavěný dům). Putovala v nákladním železničním vagonu domů jedinou tehdy možnou evakuační trasou přes jižní Rumunsko, Maďarsko a Rakousko. Cesta trvala devět dní.

,,Kontrolorem" v Terezíně

František Makovský po návratu do Čech dál sloužil u českého četnictva a po čase byl převelen k četnickému oddílu v Terezíně. Oddíl měl zvláštní poslání – plnil funkci kontrolního orgánu v terezínském ghettu. K této službě, jejíž pojmenování vyznívá v daných historických souvislostech (za nacistické okupace!) dost pochybně, byl Makovský povolán především pro dobrou znalost několika cizích jazyků - vedle němčiny se na mnohonárodnostní Podkarpatské Rusi přiučil i dalším, například ruštině. Nadřízení patrně usoudili, že jazyky se mu budou hodit právě v Terezíně, kam byli soustřeďováni židé z celé střední a západní okupované Evropy. Skutečně - hodily se. Využil jich, stejně jako dalších možností, které mu poskytla nová funkce k všestranné pomoci vězněným. Přes přísné zákazy gestapa a SS a za stálého slídění jejich tajné služby pomáhal našim vězňům nejrůznějším způsobem, zachraňoval je neohroženě z polských transportů, zprostředkoval písemný styk se zázemím, čímž nám umožnil i příliv potravin, dovážel nám balíky s potravinami a dokonce opatřoval potraviny, zvláště pak nejpotřebnější vitaminovou zeleninu, i z vlastních prostředků, dosvědčili těsně po válce někdejší terezínští vězňové. Potvrdili také, že opatřoval nemocným léky, důmyslným klamáním gestapa a SS zachránil naše spoluvězně před tresty, povzbuzoval nás na mysli a sděloval nám zprávy ze zahraničního tisku.

Makovský měl jako „strážní a kontrolní orgán“ značné možnosti, mohl třeba zařídit, aby některá jména ze seznamů osob určených k transportu na Východ byla vynechána. Je mezi námi víc lidí, kteří mohou prohlásit, že jim vrchní strážmistr Makovský svým zákrokem zachránil život, konstatují svědci. Vyprávějí také o „deliktech“, jež Makovský z titulu své funkce osobně vyšetřoval (kupříkladu ztráta cukru na nádraží), a uchránil tak „pachatele“ před tvrdými tresty. Vzpomínají, jak s pomocí jedné protinacisticky smýšlející Němky zabránil odhalení podzemního hnutí odporu v ghettu. Pamětníci dodávají: Makovský byl v celém našem táboře populární a milovanou osobou. Když představitelé Izraele hledali před časem doklady a dosud žijící svědky z terezínského ghetta získal kromě dokumentů i svědectví paní Hany Fischlové-Spurné, která dosvědčila, že jí strážmistr zachránil život dokonce dvakrát!

Jak to mohl dokázat?

Syn manželů Makovských František, který svědomitě ochraňuje památku rodičů a shromažďuje svědectví o jejich činnosti, říká, že jeho otec mohl hodně těžit z možností poskytovaných strážní a kontrolní funkcí. Další příležitost k pomoci vězněným získal i jeho tlumočník a překladatel. Němcům možná imponovala Makovského četnická uniforma, míní syn, za níž zprvu neviděli nic podezřelého. Dostával se k seznamům vězňů určených do transportu na Východ, mohl v nich tedy vynechat některá jména a „stopit“ ten či onen vyšetřovaný případ. Nebojácného strážmistra při těchto riskantních kouscích posilovala nejen osobní statečnost a přirozený soucit s trpícími, ale i vlastenecké a náboženské cítění. Stejně jako jeho žena, která se podílela především na potravinové pomoci vězněným, pocházel i František Makovský z hluboce věřící evangelické rodiny. Často a rád citoval bibli, dosvědčuje syn František, třeba myšlenku z Žalmu Davidova „Ti, kteří se slzami rozsévali, s prozpěvováním žíti budou“ či z Knihy Knih: „Pouštěj chléb svůj po vodě, a po mnoha dnech najdeš jej.“ Bylo prokázáno, že František Makovský s pomocí své ženy podstatně přispěl k záchraně 159 terezínských vězňů před transporty smrti.

Cesty do lesů

Manželé Makovští významně podporovali také partyzánské hnutí ve východních Čechách a na Vysočině, opatřovali pro partyzány potraviny a trhaviny k destrukcím železničních tratí a upozorňovali je na chystané zátahy nacistů. Pomohli zachránit desítky českých spoluobčanů i ruských válečných zajatců, kteří uprchli ze zajateckých táborů a hledali cestu k partyzánům. (Podle svědectví syna Františka zachránil ruské zajatce vlastně dvakrát, před nacisty i sovětskou mocí: po skončení války pro ně vystavoval „bumážky“ - potvrzení o bojové partyzánské činnosti, do níž se zapojili ihned po útěku ze zajateckého tábora Jinak by je totiž sovětské bezpečnostní orgány s největší pravděpodobností poslaly na Sibiř, jako se to stalo mnohým jiným. Stalin, jak známo, razil zásadu, že sovětský voják nesmí být zajat...) Makovským se podařilo na čas ukrýt i šest britských letců RAF, rovněž uprchlíků z německého zajetí.

Z Malé pevnosti k lopatě

Charakter Makovského „strážní a kontrolní služby“ v Terezíně však přece jen neušel pozornosti; v září 1943 byl zatčen gestapem, uvězněn na Kladně a posléze v terezínské Malé pevnosti. Naštěstí se gestapu nepodařilo sehnat včas dost důkazů o jeho odbojové činnosti, a čas plynul. Nedostatek důkazů a konec války umožnily Františku Makovskému přežít. (Možná stojí za zmínku, že v Malé pevnosti zažil i nechvalně známého dozorce Antona Mallotha. Bylo to setkání málem osudné - Malloth Makovského surově zbil.) Ještě v prvních letech po válce sloužil Makovský jako vrchní strážmistr SNB v Nových Hradech: Za svou činnost v době protektorátu dostal pár písemných uznání a děkovných dopisů - z ministerstva obrany, z Anglie, od terezínských vězňů. Po únoru však 1948 byl z bezpečnostní služby vyhozen, komunistický režim z něj udělal pomocného dělníka. V této „funkci“ setrval až do důchodu. Na odbojovou činnost se tiše zapomínalo; nenaplnila se slova žalmu, že ti, kteří se slzami rozsévali, s prozpěvováním žíti budou...“. Až po letech přišel se zaslouženým uznáním Stát Izrael. Nad hrobem dvou prostých lidí, kteří plnili svou lidskou i vlasteneckou povinnost, dnes prozpěvují jen ptáci. Aspoň pár tónů za to, že - jak o tom svědčí doklady, svědkové a propočty syna Františka - četník Makovský a jeho žena se zasloužili o záchranu bezmála čtyř a půl stovek lidských životů.

P. S.: Nechť toto vyprávění přispěje svou troškou k pozvednutí národního sebevědomí. Je totiž stará známá pravda, že se dokážeme velmi vynalézavě vzájemně obviňovat, ostouzet a také - podléhat malověrnosti. Počítáme, kolik bylo v naší zemi donašečů, udavačů, kolik spolupracovníků StB. A kolik bylo těch slušných? Ti se sčítají i jmenují méně často. Život jedné tiché, skromné manželské dvojice by mohl naznačit, že máme i na koho být hrdi. Třeba na stovky, možná tisíce skromných hrdinů, o jejichž činech se už možná nikdy nedozvíme. A přece k nám patří.